Posedlost

Ve svém nejnovějším projektu Curry Barker ukazuje režijní zralost, s níž se v současném žánrovém kině setkáváme jen zřídka. Tvůrce balancuje na hranici komorního psychologického thrilleru a tísnivého hororu a vzdává se obnošených, laciných rekvizit i předvídatelných efektů, které mají wyvolat pouhý chvilkový impuls strachu. Srdcem vyprávění činí zdánlivě banální, až pouťový předmět – hračku jménem „One Wish Willow“. Právě kolem tohoto nenápadného atributu Barker buduje mimořádně precizní intriku, v níž se dětské trauma a milostné zklamání stávají rozbuškou pro pomalou, metodickou demontáž psychické struktury hlavního hrdiny. Režisér dávkuje napětí s téměř chirurgickou přesností a dbá na to, aby každé rozhodnutí postavy a každé další překročení morální hranice přímo vyplývalo z jejích vnitřních trhlin.

Formální stránka díla zůstává v těsné symbióze s vnitřním stavem protagonisty a buduje přesvědčivý dualismus zobrazeného světa. Kamera v prvním dějství pracuje s teplou, přirozenou paletou barev naznačující prozaickou všednost, aby s rozvojem událostí postupně přenechávala místo chladným, tísnivým tónům. Tato barevná evoluce není jen estetickým ornamentem; je to vizuální záznam postupující degradace hrdiny a jeho definitivního odtržení od reality. Doplňuje ji přísný střih, který řídí tempo vyprávění tak, aby divák neustále pociťoval narůstající klaustrofobii situace. Stejně impresivně působí i zvuková architektura – malicherné, téměř pisklavé zvuky vydávané rekvizitou se ve zvukové vrstvě postupně proměňují ve zlověstný, sílící šum, který se stává znepokojivým příslibem nadcházející katastrofy.