L'innocente

Popis filmu „L'innocente"

Tullio Hermil is a chauvinist aristocrat who flaunts his mistress to his wife, but when he believes she has been unfaithful he becomes enamored of her again.

Poslední dílo v tvorbě jednoho z nejvýznamnějších mistrů italské kinematografie, Luchina Viscontiho, natočené v roce 1976. Film je adaptací slavného stejnojmenného románu Gabrieleho D'Annunzia z roku 1892. Visconti tvořil tuto podívanou po těžké cévní mozkové příhodě a režii vedl z invalidního vozíku, což snímku dodalo výjimečný, melancholický charakter autorské závěrečné výpovědi. Premiéra se konala až po režisérově smrti a vyvolala obrovský ohlas ve filmovém světě. Děj filmu zavádí diváky do světa na konci 19. století, do prostředí bohaté italské aristokracie. Hlavní hrdina Tullio Hermil (v podání Giancarla Gianniniho) je cynický, egocentrický šlechtic, který otevřeně pohrdá společenskými konvencemi. Tullio se před svou manželkou Giulianou (Laura Antonelli) netají románkem s vlivnou hraběnkou Teresou Raffo (Jennifer O'Neill). Situace se však změní, když přehlížená Giuliana hledá útěchu v náručí mladého, nadějného spisovatele Filippa d'Arborio. Pohled na obrodující se nezávislost manželky a její tajemnou lásku k jinému muži probouzí v Tulliovi prudkou žárlivost a dávno zapomenutou touhu, což vede k nebezpečné emociální hře. Visconti opět dokazuje své mistrovství ve vytváření rafinovaných portrétů úpadkové aristokracie. Kamera Pasqualina De Santise okouzluje péčí o každý detail – od složitě navržených kostýmů od Piera Tosiho až po bohatě zdobené interiéry paláců a malovné krajiny. Herecké výkony představují jednu z nejsilnějších stránek produkce; Giancarlo Giannini skvěle vystihuje vnitřní rozervanost a obsesi svého hrdiny, zatímco Laura Antonelli vyzařuje jak jemnost, tak skrytou sílu. Hudební doprovod Franca Mannina, obohacený o skladby vážné hudby, dokonale podtrhuje napětí a nevyhnutelnost blížícího se dramatu. „Nevinný“ je působivé studium pýchy, žárlivosti a morálního rozkladu vyšších vrstev. Ačkoli býval film srovnáván s dřívějšími Viscontiho mistrovskými díly, jako je „Gepard“ nebo „Smrt v Benátkách“, představuje zralé, hořkostí podbarvené shrnutí jeho tvorby. Je to neobyčejně elegantní a zároveň neúprosný psychologický dramat, v němž se estetická krása střetává s tragickým stavem lidské přirozenosti.