Botoks

Patryk Vega už polské diváky zvykl na svou autorskou, značně specifickou režijní metodu. V „Botoxu“ po několikáté dokazuje, že jego osobitý styl budování filmu z jednotlivých autonomních črt a scénik zůstává nedílnou součástí jeho řemesla. Bohužel jde o další efektní ukázku toho, jak lze bezmyšlenkovitě promarnit šanci na vytvoření opravdu dobrého, mnohovrstvnatého příběhu. Ačkoli v kontextu celé Vegovy tvorby tento snímek nevychází nejhůře, sledować po sté tentýž tvůrčí vzorec začíná být těžko stravitelné.

Stejně alibisticky tvůrci přistoupili i k audiovizuální stránce, která měla původně budować dynamiku thrilleru a akčního filmu. Hudební doprovod v tomto snímku prakticky neexistuje, kvůli čemuž jednotlivým sekvencím chybí potřebné napětí i emotivní podbarvení. Speciální efekty se pak na plátně objevují tak zřídka, že je lze v zásadě považovat za celkem zdařilé a řemeslně korektní. Jejich sporadické využití zabraňuje případné vizuální katastrofě a umožňuje se soustředit na základní rovinu obrazu.