Klinika promarněného potenciálu. Patryk Vega a jeho lékařské panoptikum

Patryk Vega už polské diváky zvykl na svou autorskou, značně specifickou režijní metodu. V „Botoxu“ po několikáté dokazuje, že jego osobitý styl budování filmu z jednotlivých autonomních črt a scénik zůstává nedílnou součástí jeho řemesla. Bohužel jde o další efektní ukázku toho, jak lze bezmyšlenkovitě promarnit šanci na vytvoření opravdu dobrého, mnohovrstvnatého příběhu. Ačkoli v kontextu celé Vegovy tvorby tento snímek nevychází nejhůře, sledować po sté tentýž tvůrčí vzorec začíná být těžko stravitelné.

Stejně alibisticky tvůrci přistoupili i k audiovizuální stránce, která měla původně budować dynamiku thrilleru a akčního filmu. Hudební doprovod v tomto snímku prakticky neexistuje, kvůli čemuž jednotlivým sekvencím chybí potřebné napětí i emotivní podbarvení. Speciální efekty se pak na plátně objevují tak zřídka, že je lze v zásadě považovat za celkem zdařilé a řemeslně korektní. Jejich sporadické využití zabraňuje případné vizuální katastrofě a umožňuje se soustředit na základní rovinu obrazu.

Po herecké stránce si snímek udržuje snesitelnou, akceptovatelnou úroveň. Obsazení se snaží vytěžit maximum z nevyrovnaného scénáře jednotlivých postav, díky čemuž projekce plyne bez většího utrpení. Zvláštní místo ve struktuře filmu zaujímá dějová linie Marka (dříve Małgorzaty). Právě v ní dochází k jedinému momentu, který diváka skutečně přiměje k chvilkovému zamyšlení – stává se jím jímavá sekvence na hřbitově, kde otec poprvé bezvýhradně osloví Marka jako svého syna.

Kromě tohoto jediného autentického emotivního momentu je však zbytek ukázaných situací v podstatě jen silně přemrštěnou vizí korupce, chamtivosti a systémových patologií. Vega se nesnaží o žádné nuance, ale servíruje nám polopatickou karikaturu. Určitě to není film, na který by člověk šel s cílem obohatit se nebo si rozšířit obzory. Celá tematická stavba byla podřízena účelové, výrazně stylizované atraktivitě.

Největším úskalím produkce však zůstává úplná absence hlubšího děje a dramatické osy. Ve filmu se neustále prolínají příběhy mnoha samostatných postav, takže sledování dění na plátně nepatří k nejpříjemnějším zážitkům. Celé to svou strukturou připomíná spíše chaotyczny televizní seriál, jehož jednotlivé epizody a linky nebyly promyšleny ani harmonicky propojeny do uceleného dramatu.

I přes tyto nezpochybnitelné vady zůstává snímek na sledování poměrně snesitelný. Film Patryka Vegy plní svou základní funkci výhradně tehdy, pokud k němu přistoupíme jako k dílu zaměřenému na čisté strhnutí diváka rychlým spádem děje a na nenáročnou, ryze komerční zábavu. Pro diváky hledající jednoduchou dynamiku a výrazné kontrasty může jít o celkem zábavnou podívanou, pro náročného filmového fanouška však zůstane jen povrchní mozaikou.