Lidský úděl: Hrozba lásky / Stesk po domově

Popis filmu „Lidský úděl: Hrozba lásky / Stesk po domově"

Režisér Masaki Kobayashi nabízí divákovi monumentální válečnou fresku, která začíná v roce 1933 vpádem japonských vojsk do Číny a končí zajetím hlavního hrdiny po porážce Japonců sověty v Mandžusku. Hlavní hrdina Kaji (Tatsuja Nakadai) se neustále snaží povznést nad zkorumpovaný systém, ale zjišťuje, že jeho morálka je na překážku...

Druhá kapitola monumentální trilogie „Lidský osud“ (1959–1961) v režii Masakiho Kobayashiho představuje jedno z nejdůležitějších děl v historii poválečné japonské kinematografie. Adaptace založená na několikasvazkovém románu Junpeie Gomikawy čerpá také přímo z osobních zkušeností samotného režiséra, který během druhé světové války strávil několik let jako pacifista povolaný do armády v Mandžusku. Film se nekompromisně vypořádává s japonským militarismem a ukazuje nesmyslnost války i pochmurnou degradaci jedince v brutálním a bezduchém vojenském systému. Po ztrátě dosavadního osvobození od vojenské služby se idealistický hrdina Kaji (v této roli geniální Tatsuya Nakadai) dostává k nové jednotce Kvantungské armády staničící poblíž hranic se Sovětským svazem. Na místě se Kaji s odhodláním snaží zachovat lidskost a morální kompas a vzpírá se všudypřítomnému násilí i nelidskému zacházení s mladšími rekruty ze strany starších vojáků. Jeho humanitární postoje a levicové přesvědčení na něj rychle přivolají hněv nadřízených. Kaji se stává terčem šikany, je označen za ideologicky nebezpečného „rudého“ a podroben vražednému drilu. Situace v kasárnách se stále více vyostřuje a neustálý psychický i fyzický tlak dohání některé vojáky k tragickému rozhodnutí spáchat sebevraždu. Kobayashi vytváří mimořádně strohý, až realisticko-dokumentární obraz vojenské všednodennosti. Kamera Yoshio Miyajimy, realizovaná v černobílém širokoúhlém formátu Tohoscope, mistrovsky kontrastuje stísněnost a klaustrofobní atmosféru vojenských baráků s nekonečnou, drsnou krajinou mandžuských stepí. Tatsuya Nakadai, dosahující vrcholu svých hereckých možností, neobyčejně přesvědčivě ukazuje Kajiho vývoj – od odhodlaného reformátora a idealisty až po fyzicky vyčerpaného, ale duševně nezlomného člověka. Dojemná, úsporná hudba Chūjiho Kinoshity subtilně podtrhuje tragismus zobrazovaných událostí, aniž by přitom spadala do zbytečného patosu. „Lidský osud II – Cesta k věčnosti“ je mnoha kritiky považován za nejotřesnější a nejnekompromisnější část celé trilogie. Odvážné ztvárnění vlny sebevražd, sadismu nadřízených a chaotického střetu se sovětskými silami bylo v poválečném Japonsku bezprecedentní. Film dodnes zůstává univerzálním protiválečným mistrovským dílem a působivým protestem proti slepé poslušnosti a dehumanizaci.