Olympia - Fest der Schönheit

Popis filmu „Olympia - Fest der Schönheit"

Part two of Leni Riefenstahl's monumental examination of the 1938 Olympic Games, the cameras leave the main stadium and venture into the many halls and fields deployed for such sports as fencing, polo, cycling, and the modern pentathlon, which was won by American Glenn Morris.

„Olympiáda, 2. část: Svátek krásy“ (něm. Olympia 2. Teil – Fest der Schönheit) z roku 1938 je druhou částí monumentálního dvoudílného dokumentu v režii Leni Riefenstahl, který zachycuje Letní olympijské hry uspořádané v Berlíně v roce 1936. Ačkoli byl projekt přímo sponzorován úřady Třetí říše a měl posloužit jako mocný propagandistický nástroj ukazující nacistické Německo jako moderní a mírumilovný stát, samotný film po umělecké a technické stránce způsobil revoluci ve způsobu natáčení sportovních událostí. Riefenstahl získala neomezené rozpočtové prostředky a realizační svobodu, což jí umožnilo vytvořit jedno z nejvýznamnějších děl v historii dokumentárního filmu. Na rozdíl od první části, zaměřené především na stadionovou atletiku, se „Svátek krásy“ soustředí na disciplíny, jako je gymnastika, veslování, jachting, moderní pětiboj, jezdectví a skoky do vody. Dílo otevírá lyrická sekvence ranního tréninku v olympijské vesničce, kde sportovci cvičí na pozadí přírody. Následně režisérka přenáší pozornost diváků na zápasy a závody, přičemž klade důraz ani ne tak na samotné výsledky či soupeření národů, jako spíše na poetiku pohybu, plastičnost lidského těla, symetrii a fyzické úsilí přetvořené v umění. Z řemeslného hlediska představoval film celosvětový průlom. Riefenstahl spolu se svým týmem kameramanů použila do té doby nevídaná řešení: byly použity průkopnické podvodní kryty kamer, kolejnice pro záběry v pohybu a také kamery namontované na balónu. Aby dosáhli velkolepých záběrů z tzv. žabí perspektivy, byly těsně vedle sportovišť vykopány speciální příkopy, což umožnilo oddělit siluety atletů od pozadí a vyzdvihnout je na pozadí oblohy. Vše doplňuje vynikající střih – zejména v legendární sekvenci skoků do vody, kde použití zpomaleného záběru (slow motion) způsobuje, že skokani doslova jako by levitovali ve vzduchu. Důležitým prvkem je také hudba Herberta Windta, komponovaná a přizpůsobovaná přímo rytmu střihových řezů. Dokument postrádající tradiční komentář lektora dodnes vzbuzuje obrovské emoce. Na jedné straně kritici a filmoví vědci obdivují nedostižný realizační um, který položil základy modernímu zpracování sportovních přenosů. Na druhé straně se poukazuje na neodmyslitelný ideologický kontext – estetizaci těla a kult síly, které zapadají do fašistické doktríny. I přes tyto kontroverze zůstává „Svátek krásy“ milníkem světové kinematografie, oceněným mimo jiné na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1938.