Úkryt nebo past

Moje první opravdu silné, až fyzické střetnutí s tímto snímkem nenastalo ve chvíli, kdy si hrdinové poprvé uvědomili absurditu své situace, ale ve velmi konkrétní, téměř zcela statické scéně ze samotného počátku filmu. Živě si ten pocit pamatuji: seděl jsem v hlubokém, o něco málo až příliš měkkém kinokřesle v sále, kde tiše šuměla klimatizace a šířila lehký, pronikavý chlad. Obraz na plátně zničehonic ztratil dynamické tempo a kamera vedená kameramanem na dlouhé, trpělivost téměř neúnosné minuty uvízla v dusivém, těsném detailu tváře Grety Lee. Hrdinka stoi v úzké, temné chodbě těsně před dveřmi ven z domu, pootevřenými jen na šířku dlaně. Okolo panuje absolutní, až posvátné ticho, přerušované jen jejím trhaným, třesoucím se, popotahujícím dechem, v němž byla slyšet každá drobná bublinka vzduchu a nevyjádřený pláč. Za těmi nedovřenými dveřmi se neozývá žádný rozpoznatelný zvuk. Není tam vidět absolutně nic než nepřirozená, hustá, téměř olejovitá mlha nebo neproniknutelná temnota pohlcující světlo. A přesto hrdinka nedokáže udělat ani jediný krok vpřed. Její tělo je ztuhlé, napjaté v anatomickém gestu obrany. V jejích očích – v těch lehce vlhkých, rozšířených zorničkách odrážejících zbytky slabého světla – jsem viděl čistou, paralyzující hrůzu. Byl to ten prastarý, atavistický strach z překročení prahu, který v jediné vteřině přestal být pouhou hranicí mezi bezpečným domovem a ulicí a stal se okrajem neprozkoumané, pohlcující propasti. Byl to moment, kdy mě film bezvýhradně chytil pod krkem. Cítil jsem fyzické sevření žaludku, tichý reflexivní stah svalů a upřímně jsem uvěřil, že mě čeká výjimečně rafinovaná, úsporná a dospělá studie prostorového strachu.

Když jsem tehdy seděl v temnotě, moc dobrze jsem si pamatoval, s jakým nastavením jsem překračoval práh kinosálu a jaká očekávání jsem si v sobě pěstoval v posledních týdnech před touto projekcí. Dosavadní profesní tvorbu Louise Leterriera jsem totiž znal velmi dobře. V mé filmově-kritické paměti bylo jeho jméno neodmyslitelně spojené s komerčně nabubřelými, formálně vybrušovanými, ale přece tylko dost povrchními podívanými. Pamatoval jsem si smršť světel a frenetické tempo „Podfukářů“, masivní digitálně generované údery v „Neuvěřitelném Hulkovi“ nebo koneckonců adrenalinem nasáklé, zcela nerealistické a bezhlavě pádící akce z dalších dílů série „Rychle a zběsile“. Byl jsem neskutečně zvědavý, jak se tvůrce zvyklý na práci s gigantickým rozpočtem, desítkami kaskadérů, výbuchy a velkoměstským ruchem zabydlí v extrémně komorní, na přesnost dláta náročné formě psychologického thrilleru s prvky hororu a sci-fi. Na první pohled jednoduchý příběh obyčejné rodiny uvězněné ve vlastním domě nevysvětlitelnou, zvenčí je obklopující hrozbou, s neúprosně se tenčícími zásobami pitné vody a jídla, mi připadal jako ideální testovací prostor pro někoho, kdo se snaží zcela přehodnotit svůj filmový jazyk a dokázat, že umí vyprávět o člověku, a ne jen o speciálních efektech. Vroucně jsem doufal, że vedle skvělé Grety Lee a charismatického Wagnera Moury i vedlejšího obsazení – Rileye Chunga, Noaha Alexandra Sosnowského, Emmy Ho, Gabriela Barbosy, Arden Cho a Audrey Anderson – uvidím opravdové, poctivé drama jedinců obklíčených neznámem, odsouzených k izolaci a přihlížejících pomalé, bolestné degradaci vzájemné důvěry.