Klaustrofobní noční můra mezi čtyřmi stěnami – shazuje Louis Leterrier masku tvůrce velkolepých podívaných?

Moje první opravdu silné, až fyzické střetnutí s tímto snímkem nenastalo ve chvíli, kdy si hrdinové poprvé uvědomili absurditu své situace, ale ve velmi konkrétní, téměř zcela statické scéně ze samotného počátku filmu. Živě si ten pocit pamatuji: seděl jsem v hlubokém, o něco málo až příliš měkkém kinokřesle v sále, kde tiše šuměla klimatizace a šířila lehký, pronikavý chlad. Obraz na plátně zničehonic ztratil dynamické tempo a kamera vedená kameramanem na dlouhé, trpělivost téměř neúnosné minuty uvízla v dusivém, těsném detailu tváře Grety Lee. Hrdinka stoi v úzké, temné chodbě těsně před dveřmi ven z domu, pootevřenými jen na šířku dlaně. Okolo panuje absolutní, až posvátné ticho, přerušované jen jejím trhaným, třesoucím se, popotahujícím dechem, v němž byla slyšet každá drobná bublinka vzduchu a nevyjádřený pláč. Za těmi nedovřenými dveřmi se neozývá žádný rozpoznatelný zvuk. Není tam vidět absolutně nic než nepřirozená, hustá, téměř olejovitá mlha nebo neproniknutelná temnota pohlcující světlo. A přesto hrdinka nedokáže udělat ani jediný krok vpřed. Její tělo je ztuhlé, napjaté v anatomickém gestu obrany. V jejích očích – v těch lehce vlhkých, rozšířených zorničkách odrážejících zbytky slabého světla – jsem viděl čistou, paralyzující hrůzu. Byl to ten prastarý, atavistický strach z překročení prahu, který v jediné vteřině přestal být pouhou hranicí mezi bezpečným domovem a ulicí a stal se okrajem neprozkoumané, pohlcující propasti. Byl to moment, kdy mě film bezvýhradně chytil pod krkem. Cítil jsem fyzické sevření žaludku, tichý reflexivní stah svalů a upřímně jsem uvěřil, že mě čeká výjimečně rafinovaná, úsporná a dospělá studie prostorového strachu.

Když jsem tehdy seděl v temnotě, moc dobrze jsem si pamatoval, s jakým nastavením jsem překračoval práh kinosálu a jaká očekávání jsem si v sobě pěstoval v posledních týdnech před touto projekcí. Dosavadní profesní tvorbu Louise Leterriera jsem totiž znal velmi dobře. V mé filmově-kritické paměti bylo jeho jméno neodmyslitelně spojené s komerčně nabubřelými, formálně vybrušovanými, ale přece tylko dost povrchními podívanými. Pamatoval jsem si smršť světel a frenetické tempo „Podfukářů“, masivní digitálně generované údery v „Neuvěřitelném Hulkovi“ nebo koneckonců adrenalinem nasáklé, zcela nerealistické a bezhlavě pádící akce z dalších dílů série „Rychle a zběsile“. Byl jsem neskutečně zvědavý, jak se tvůrce zvyklý na práci s gigantickým rozpočtem, desítkami kaskadérů, výbuchy a velkoměstským ruchem zabydlí v extrémně komorní, na přesnost dláta náročné formě psychologického thrilleru s prvky hororu a sci-fi. Na první pohled jednoduchý příběh obyčejné rodiny uvězněné ve vlastním domě nevysvětlitelnou, zvenčí je obklopující hrozbou, s neúprosně se tenčícími zásobami pitné vody a jídla, mi připadal jako ideální testovací prostor pro někoho, kdo se snaží zcela přehodnotit svůj filmový jazyk a dokázat, že umí vyprávět o člověku, a ne jen o speciálních efektech. Vroucně jsem doufal, że vedle skvělé Grety Lee a charismatického Wagnera Moury i vedlejšího obsazení – Rileye Chunga, Noaha Alexandra Sosnowského, Emmy Ho, Gabriela Barbosy, Arden Cho a Audrey Anderson – uvidím opravdové, poctivé drama jedinců obklíčených neznámem, odsouzených k izolaci a přihlížejících pomalé, bolestné degradaci vzájemné důvěry.

Jak jsem však sledoval pomalu se rozvíjející příběh, s každou další minutou jsem se nemohl zbavit znepokojivého dojmu, że Leterrier svádí na plátně neustálý, neuvěřitelně vyčerpávající boj s vlastními, hluboce zakořeněnými režijními návyky. Na jedné straně je tu jasně patrná obrovská péče věnovaná budování mikronapětí, záměrná rezignace na velkolepý rozmach a snaha soustředit se na hustou, téměř hmatatelnou atmosféru obklíčení. Na druhé straně jsem však měl téměř u každé větší emocinální kulminace citelný pocit, že režisér zkrátka neumí plně důvěřovat zdrženlivosti. Jako by se bál, že se divák začne nudit, pokud plátno na chvíli znehybní. Místo aby nechal události doznít, snaží se scénám vnucovat tempo jako z akčního filmu. Tam, kde si vyprávění přímo říkalo o prodloužené, dusivé ticho, o pomalé, téměř neúprosné pozorování rozpadu společenských a rodinných pout mezi hrdiny, servíroval Leterrier až příliš rychle a bezohledně trhané střihy, prudké pohyby kamery a zbytečné zrychlování narace. Způsobovalo to, že ačkoli dokázaly jednotlivé sekvence svou syrovostí a stísněností autenticky vystrašit, celý režijní koncept neustále ztrácel svůj přirozený rytmus. Při sledování jsem měl pocit, že se film nebezpečně potácí mezi ztišeným, klaustrofobním dramatem uzavřeného prostoru a konvenčním, opakujícím se survival thrillerem, v němž se nejdůležitějším stává čisté hnání děje dopředu.

Co mi i přes tyto narativní trhliny mimořádně silně uvízlo v paměti, je vizuální stránka filmu – právě ta ve velké míře držela mou pozornost u plátna a nedovolila mi odvrátit zrak. Kameraman zde předvedl fantastickou, až mistrovskou práci, když důvěrně známý, zabydlený obytný prostor proměnil v temný, dusný a neúprosný labyrint bez východu. Dodnes si pamatuji způsob, jakým kamera sleduje postavy v úzkých chodbičkách a zatmavených pokojích – je téměř přilepená k jejich ramenům, zádům a týlu, jemně se chvěje s jejich krokem a efektivně omezuje naše zorné pole výhradně na to, co v danou sekundu vidí sami hrdinové. Nejsou tu žádné široké, bezpečné celky, které by divákovi dbaly pocit kontroly nad prostorem. Práce se světlem a stínem si v tomto případě zaslouží samostatné, hluboké uznání. Tma v tomto filmu není jen pouhou absencí žárovky nebo estetickým doplňkem; má svou vlastní, hustou, téměř fyzickou hmotu. S opravdovým nadšením jsem sledoval, jak s přibývajícími dny ve filmu a narůstající krizí barevnost interiérů pomalu, ale nenávratně bledne. Tato vizuální evoluce byla drtivá: přechod od teplých, domácích, bezpečných hnědých, okrových a žlutých tónů, které nás vítaly v prvních minutách, ke špinavým, chladným šedím, odstínům sepie a hlubokým, smolným černím. Sledování tohoto vizuálního zhašínání domácího krbu ve mně vyvolávalo mimořádně citelný, až somatický pocit klaustrofobie. V jisté chvíli jsem se přistihl při myšlence, že se stěny budovy na plátně s každou minutou projekce skutečně zužují a berou kyslík nejen hrdinům, ale i lidem shromážděným v kinosále.

Stejně silným, a chvílemi možná ještě silnějším nástrojem v rukou tvůrců se ukázala zvuková složka, která v mnoha klíčových momentech působila na mé smysly daleko silněji než to, co jsem viděl přímo na plátně. Velmi úsporný, minimalistický soundtrack byl dokonalým způsobem vkomponován do přirozené, děsivé zvukové kulisy domácího interiéru. Během promítání jsem se několikrát naklonil dopředu v křesle a téměř úplně zadržel dech, když jsem poslouchal tiché, ojedinělé ťukání, znepokojivé, praskající zvuky vysušené dřevěné podlahy nebo tlumené, těžko jednoznačně identifikovatelné zvuky vycházející zaza silné zdi nebo ze stropu. Tento zvukový teror byl zrežírován s obrovskou přesností. Zvuk se v Leterrierových rukou stával samostatnou, nepojmenovanou, nemateriální sílou, která bezustále, aniž by se utíkala k levným trikům, divákovi připomínala vnější, neústupné nebezpečí. Když v hluboké noci hrdinové znenádání znehybněli v úplném klidu, hleděli do stropu a poslouchali mámení vlastní unavené mysli nebo reálné, rytmické klepání na střechu, i já jsem v kinosále bezděčně napínal krční svaly. Se zrychleným tepem jsem čekal na jakýkoli, i ten nejmenší zvukový signál napovídající, s čím vlastně máme co dočinění – zda s nadpřirozenou silou, přírodním jevem, nebo snad s děsivým výtvorem lidské paranoie.

Na absolutní vyzdvihnutí si zde zaslouží také herci, kteří tvoří skutečný, pevný základ celého příběhu. Právě na tvářích a tělech představitelů leží celá emocionální váha tohoto komorního dramatu. Greta Lee je ve své roli mimořádně magnetická, zdrženlivá a uhrančivá. Má v sobě něco z nejlepších herců psychologického filmu, když dokáže předat ty nejsložitější nuance mateřského strachu, bezmoci a zoufalství pouhými pohledy, drobným zachvěním víček a sotva znatelnými gesty rukou, aniž by sklouzávala k hysterii nebo přehnanému křiku. Skvěle, téměř symfonicky jí sekunduje Wagner Moura. Jeho postava vnáší do filmu hlubokou, dojemnou a neuvěřitelně bolestnou paranoiu. Proces jeho psychického rozpadu – ten důsledný, pomalý přechod od racionální mužské nedůvěřivosti a snahy ovládnout situaci až po krajní, zoufalou obranu základních zásob pitné vody před kýmkoli – člověk sleduje s opravdovým, až fyzickým bodnutím u srdce. Velmi přesvědčivě a dospěle působí i mladší část obsazení a herci ve vedlejších rolích: Riley Chung, Noah Alexander Sosnowski, Emma Ho, Gabriel Barbosa, Arden Cho a Audrey Anderson. Každý z nich, bez ohledu na prostor na plátně, vnáší do tohoto prostoru svůj własny, osobitý tón strachu. Všichni dohromady vytvářejí na začátku mimořádně soudržný, sehraný rodinně-přátelský organismus, jehož pomalé praskání ve švech a rozpad vazeb pod vlivem žízně a nejistoty sledujete s rostoucím, nepříjemným neklidem.

Ve své významové a filozofické rovině se „Poslední dům“ evidentně snaží být něčím víc než jen prostým žánrovým příběhem o fyzickém uvěznění – podle záměru tvůrců jde o univerzální metaforu náhlého, nevratného zhroucení bezpečného, známého světa a o pokus odpovědět na otázku po konečných hranicích lidské lidskosti, odolnosti a morálky. Režisér vědomě staví své hrdiny do situace extrémního materiálního nedostatku. Chybějící voda v kohoutcích, zhasínající světlo a drasticky se tenčící příděly jídla se stávají katalyzátorem, který je velmi szybko svléká z kulturních masek a odhaluje ty nejzákladnější, prvotní, až zvířecí instinkty přežití. Mimořádně mě oslovila tato dobrze vedená linie ukazující, jak neuvěřitelně rychle může veškerá naši civilizační kultivovanost, letitá přátelství a rodinná solidarita ustoupit panické nedůvěře, bezohlednému egoismu a vše otravující podezíravosti ve chvíli, kdy z našeho každodenního života zmizí základní pocit bezpečí. Bohužel, ačkoli jsou tyto psychologické, sociologické a existenciální otázky mimořádně trefné, aktuální a univerzální, samotný film je nedokáže prozkoumat dostatečně hluboko. Až příliš často se spokojí jen s povrchním naznačením problému nebo jeho odsunutím na vrub žánrového klišé, místo aby ho s bezohlednou důsledností dovedl k definitivnímu, strhujícímu závěru.

I přes takové množství zručně realizovaných formálních prvků a dospělých herckých výkonů přišel ve druhé polovině filmu moment hlubokého pochybení, zklamání a únavy, který jako kritik nemohu a nechci ignorovat. Přibližně po hodině projekce jsem náhle ucítil, że dosud dobře namazaná dynamika příběhu uvízla na mrtvém, velmi obtížném bodě a celá dramaturgická konstrukce se začala točit v těsném kruhu. Režisér mi místo zvyšování sázek nebo změny vektorů napětí začal podávat znovu a znovu přesně tatáž emocinálně-dějová schémata: další divoká hádka o příděl zbytków vody, znepokojivý, tlumený hluk za zdí, opatrný, strachem naplněný přístup ke dveřím a po něm následující další vlna narůstající paranoie. Délka filmu, dosahující hodiny a padesáti minut, se mi v tu chvíli začala citelně a bolestivě zajídat. Sám jsem se přistihl při tom, że místo abych osudy hrdinů sledoval se zatajeným dechem, začal jsem se neklidně vrtět v křesle, upravować si ruce na opěrkách a s rostoucí rezignací přemýšlet, kdy tvůrci konečně prolomí tuto vyprávěcí monotonii a nabídnou něco nového. Evidentní nedostatek čerstvých, odvážných nápadů, jak вести a rozvíjet vztahy mezi postavami v prostřední části filmu, způsobil, że veškeré s námahou vybudované napětí ze mě téměř úplně vyprchalo a zůstala jen lhostejnost.

Když se snažím srovnat „Poslední dům“ s jinými počiny z bohatého proudu hororů odehrávajících se v uzavřeném prostoru a sci-fi thrillerů, vychází Leterrierovo dílo bohužel jen průměrně a opatrně. Pamatuji-li si na skutečné klasiky žánru, které dokázaly bez námahy udržet diváka ve stavu permanentního, paralyzujícího děsu a emocinální šachmatové partie na ploše jediného bytu, pokoje či podzemního krytu, vidím velmi jasně, co Leterrierovu filmu chybělo nejvíce. Chyběla mu absolutní odvaha k učinění krajních, nekompromisních narativních a formálních voleb. Průměrné hodnocení diváků a kritiků, pohybující se kolem 6,6/10, mimořádně trefně vyjadřuje tento stav nejistoty, v němž se tato produkce nachází. Na jedné straně tu totiž máme co dočinění se zručně natočeným, formálně dospělým, komorním experimentem uznávaného režiséra akčních filmů, który dokazuje svůj všestranný řemeslný um. Na druhé stronie však dostáváme film, který nakonec bezpečně zůstává uprostřed žánrového komfortu – nerozhodne se stát ani plnokrevným, bezohledným psychologickým hororem, ani rozvíjet tajemství směrem k chytré, hluboké sci-fi.

Pro koho tedy tento film je a v jaké náladě má smysl po něm sáhnout? Své zasloužené uznání si jistě najde mezi diváky, kteří v kině hledají především pomalé, atmosférické napětí, dusnou, až fyzickou atmosféru klaustrofobie, a také u těch, kdo jsou zvědaví, jak si Louis Leterrier poradil s látkou tak extrémně odlišného měřítka a rozpočtu než jeho dosavadní hity. Nejlépe uděláte, když se na něj podíváte za pozdního, tichého, deštivého večera s ochotou přistoupit na příběh zaměřený na pozvolné budování atmosféry neklidu a sevření, a nikoli na neustálý přísun výbušných vizuálních podnětů. Když jsem však nakonec po doznění ostatnich tónů hudby vstal z kinokřesla a zamířil ke kinosálu, kde mě přivítal chladný noční vzduch tepajícího města, věděl jsem už s jistotou, że ve mně „Poslední dům“ dlouho nezůstane. Zanechal ve mně jen lehkou, hořkou pachuť promarněné příležitosti a lítost nad projektem, který mohl být při větší tvůrčí odvaze něčím opravdu výjimečným.