Russians at War

Popis filmu „Russians at War"

Anastasia Trofimova, a Russian-Canadian filmmaker, gains unprecedented access to follow a Russian Army battalion in Ukraine. Without any official clearance or permits, she earns the trust of foot soldiers and embeds herself over the span of a year with one battalion as it makes its way across Eastern Ukraine. What she discovers is far from the propaganda and labels pushed by the East or West: an army in disarray, soldiers disillusioned and often struggling to understand what they are fighting for.

„Rusové na wojně“ (orig. „Russians at War“) je mimořádně kontroverzní dokumentární film z roku 2024 v režii rusko-kanadské tvůrkyně Anastasii Trofimovy. Autorka, která dříve pracovala jako novinářka podávající zprávy o konfliktech na Blízkém východě, se rozhodla pro samotářský a nebezpečný projekt: strávila přibližně sedm měsíců s ruským praporem bojujícím na území východní Ukrajiny. Režisérka se s vojáky pohybovala bez oficiální akreditace ze strany ukrajinských úřadů a bez formálního souhlasu ruského Ministerstva obrany, což jí umožnilo přímé pozorování frontové reality. Hlavním záměrem dokumentu bylo ukázat perspektivu a všední den lidí účastnících se invaze na straně agresora. Struktura filmu je založena na pozorování a rozhovorech s řadovými vojáky a jejich přímými veliteli. Kamera Trofimovy je doprovází při každodenních činnostech, v dusných interiérech obrněných vozidel, provizorních tábořištích i blátivých zákopech. Hrdinové dokumentu se dělí o osobní úvahy o motivech vstupu do armády, strachu ze smrti, nedostatku odpovídajícího vybavení a rostoucí dezorientaci ohledně skutečných cílů vedené války. Film se vyhýbá zobrazování spektakulárních, velkolepých vojenských operací a zaměřuje se místo toho na lidský rozměr, každodenní lopotu a psychologickou zátěž, kterou nese vojáci vyslaní do první linie fronty. Z formálního hlediska se snímek vyznačuje surovou, reportážní estetikou. Ruční kamera, často v obtížných a nepředvídatelných světelných podmínkách, dodává celku autentickou, dusnou atmosféru. Režisérka se vzdala klasického lektorského komentáře vysvětlujícího geopolitický kontext či hodnotícího průběh invaze. Zvuková složka se opírá především o přirozené zvuky okolí – neustálý hluk motorů, hvizd střel, zvuky explozí v dálce a soukromé rozhovory hrdinů. Tento formální postup nucuje diváky k přímé konfrontaci s úhlem pohledu samotných vojáků. Premiéra filmu na 81. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a pozdější projekce na Filmovém festivalu v Torontu (TIFF) v roce 2024 vyvolaly obrovskou politickou a mediální bouři. Ukrajinští diplomaté, filmoví tvůrci a nevládní organizace produkci rázně odsoudili a obvinili režisérku z relativizace ruské agrese a ignorování zdokumentovaných zločinů spáchaných okupačními vojsky na civilním obyvatelstvu. Kritici upozorňovali, že zobrazení ruských vojáků především jako obětí oklamaných propagandou zapadá do prokremelského narativu. V důsledku protestů kanadský vysílatel TVO stáhl svou podporu filmu a projekce v Torontu byly z bezpečnostních důvodů dočasně pozastaveny.