Způsob zabíjení

Popis filmu „Způsob zabíjení"

V roce 1965 převzala v Indonésii násilně moc armáda. Do té doby „malé ryby“ místního podsvětí, zloději či vymahači dluhů, dostaly od vojáků jediný úkol: zabíjet komunisty. Jejich eskadry smrti a představitelé režimu vyvraždili více než milion údajných komunistů, etnických Číňanů a intelektuálů. Dánští filmaři nyní vyzvali bývalé vůdce těchto jednotek, aby se pokusili své řádění ztvárnit v hraném filmu a proces zdokumentovali. Anwar a jeho druzi tak tančí minulostí ve stylizovaných scénách, oslavují „osvobození“ duší mrtvých komunistů, vyslýchají oběti převlečeni za gangstery z hollywoodských filmů 50. let nebo se prohánějí prérií a kosí nepřátele jako dobyvatelé Divokého západu. Vrazi vtipkují o svých činech v televizních show a jsou oslavovanými hosty státních představitelů. Dokument Způsob zabíjení je děsivým vhledem do myslí masových vrahů a sondou do společnosti, kterou pomohli stvořit.

„Způsob zabíjení“ (orig. „The Act of Killing“) v režii Joshuy Oppenheimera je jedním z nejotřesnějších a nejpřelomovějších dokumentů v historii moderní kinematografie. Film se zabývá tématem masových politických čistek v Indonésii z let 1965–1966. Po neúspěšném převratu převzal moc v zemi generál Suharto a z pokusu o převzetí kontroly byla obviněna Indonéská komunistická strana. To se stalo záminkou k brutálnímu vyvraždění více než půl milionu lidí – nejen komunistů, ale i intelektuálů, odborářů a zástupců čínské menšiny. Pachatelé těchto vražd nebyli nikdy hnáni k trestní odpovědnosti. Co víc, v dnešní Indonésii se stále těší statusu národních hrdinů a jejich činy jsou oficiálně oslavovány státními elitami. Oppenheimer použil neobyčejnou a novátorskou realizační metodu. Místo aby se soustředil výhradně na výpovědi obětí, dal hlas katům. Hlavním hrdinou filmu je Anwar Congo, bývalý vůdce eskadry smrti, který bez skrupulí vypráví o vraždách spáchaných vlastníma rukama. Režisér vrahům navrhuje rekonstrukci jejich zločinů před kamerou ve formě hraných scén. Pachatelé s nadšením na tento nápad přistupují a vytvářejí popravy ve stylu svých oblíbených filmových žánrů: hollywoodských gangsterských kriminálek, westernů, a dokonce i pestrobarevných muzikálů. S postupem času však tento surrealistický proces přehrávání minulosti začíná narušovat Anwarův psychický pancíř a odhaluje hluboce skrývaný pocit viny a trauma. Vizuální podoba dokumentu je uhrančivá a záměrně groteskní. Kontrast mezi kíčovitou, až pohádkovou estetikou přehrávaných scén – jako je například surrealistická taneční sekvence u vodopádu na ostrově Sumatra – a hrůzností vyprávěných příběhů vyvolává u diváka hlubokou kognitivní disonanci. Kamera přesně zachycuje absurditu politické reality současné Indonésie i intimní, až somatické reakce hrdinów na vlastní přiznání. Zvuková složka tento dojem umocňuje spojení radostné populární hudby s jímavým tichem, které následuje po šokujících svědectvích o mučení. „Způsob zabíjení“ získal uznání významných mistrů dokumentárního filmu, jako jsou Werner Herzog a Errol Morris, kteří nad projektem převzali záštitu jako výkonní producenti. Oppenheimerovo dílo získalo desítky ocenění po celém světě, včetně ceny BAFTA a nominace na Oscara. Především však film prolomil po desetiletí trvající mlčení kolem indonéské genocidy a přinutil jak místní společnost, tak mezinárodní veřejnost konfrontovat se s touto tragickou kapitolou dějin. Doplněním dokumentu se stal o dva roky později natočený film „Podoba ticha“.