Vlajky našich otců

Popis filmu „Vlajky našich otců"

Únor 1945. Vítězství v Evropě je na dosah, ale boje v Tichomoří neustále pokračují. Jedna z nejzásadnějších a nejkrvavějších bitev celého konfliktu byla o ostrov Iwo Jima. Dobývání vyvrcholilo scénou, kterou dodnes zachycuje jedna z nejikoničtějších fotografií dějin – pět vojáků námořní pěchoty a námořní poddůstojník vztyčuje na hoře Suribači americkou vlajku. Foto zachycující tuto jedinečnou chvíli, se stalo symbolem vítězství národa, který se utužil v bojích. Tato šestice vojáků je dnes považována za pravé hrdiny. Někteří z nich však zakrátko položili své životy, aniž by jen tušili, že je těchto několik chvil učinilo nesmrtelnými. Ti, kteří přežili, se za hrdiny nepovažovali. Jejich nejniternějším cílem bylo, stát v jedné řadě s ostatními bojovníky, jimž se fanfár či slávy nedostalo.

Snímek „Vlajky našich otců“ (v orig. „Flags of Our Fathers“) z roku 2006 v režii Clinta Eastwooda je působivé válečné drama, které přiměje k zamyšlení nad ceną hrdinství a mašinérií válečné propagandy. Scénář vznikl na základě bestselleru Jamese Bradleye a Rona Powerse. Východiskem příběhu je slavná fotografie pořízená v únoru 1945 Joem Rosenthalem, jež zachycuje šest amerických vojáků vztyčujících vlajku na vrcholu hory Suribači během krvavé bitwy o ostrov Iwo Džima. Eastwood však nevytváří tradiční válečnou podívanou; místo toho důkladně analyzuje mechanismus, v němž se náhodná fotografie proměnila v mocný symbol využitý americkou vládou k prodeji válečných dluhopisů vyčerpané společnosti. Děj filmu plynule proplétá krutost bojů o vulkanický ostrov s pozdějším propagačním turné po Spojených státech, jehož se účastní tři žijící účastníci události: zdravotník John „Doc“ Bradley (Ryan Phillippe) a vojáci Rene Gagnon (Jesse Bradford) a Ira Hayes (Adam Beach). Hrdinové, vozitelní po celé zemi jako estrádní hvězdy, nucení na stadionech přehrávat moment vztyčení vlajky a řečnit k davům, zápasí s výčitkami svědomí, pocitem viny přeživších a cynismem politiků. Retrospektivy z Iwo Džimy brutalně konfrontují vyidealizovaný mýtus s chaosem bojů na černém písku, strachem a smrtí spolubojovníků. Po stylistické stránce vsází Eastwood na zdrženlivost a surový realismus. Kamera Tomka Sterna se během bojových sekvencí vyznačuje téměř achromatickou paletou barev, což podtrhuje bezohlednost a ponurý charakter střetů, zatímco scény z USA jsou zalité v teplejších, avšak odcizujících odstínech. Zvláštní pozornost si zaslouží výkon Adama Beache – jeho tragický portrét Iry Hayese, který zápasí s alkoholismem a odmítá vnutivší se roli hrdiny, tvoří emotivní srdce filmu. Celok doplňuje subtilní, nostalgická hudba, kterou složil sám režisér. „Vlajky našich otců“ tvoří unikátní diptych s filmem „Dopisy z Iwo Džimy“, vydaným ve stejném roce, v němž Eastwood převyprávěl stejnou bitvu z pohledu japonských vojáků. Ačkoli film dosáhl ve své době skromnějších tržeb v kinech, získal si uznání kritiků za odvážné zpochybnění hollywoodských válečných mýtů a hluboký psychologický portrét mladých lidí zasažených válečným traumatem.