Zkažená zmrzlina Eliho Rotha. Když kýč přestane bavit a začne nudit

Eli Roth nás zvykl na nekompromisní makabróznost podávanou s nadsázkou. Ve svém najnovějším projektu sahá po popkulturně zakořeněném archetypu a proměňuje sladký symbol dětství ve ztělesnění čistého strachu. Stopáž trvající pouhou hodinu a šestadvacet minut naznačovala údernou, dynamickou podívanou ve stylu přiznaného béčkového kina. Roth se evidentně snaží odkazovat k estetice pulpových románů a klasických slasherů, tentokrát mu však zjevně chybí někdejší režijní kázeň i inscenační dravost, kvůli čemuž celek působí dojmem snímku bez jasného koncepčního vedení vyprávění.

Vizuální stránka filmu pracuje s travestií předměstské idyly. Kamera hýří pastelovými barvami, které měly původně ostře kontrastować s plátnovým násilím a vyvolávat pocit kognitivní disonance. Osvětlení stylizované do podoby prosluněného, pohodového předměstí vytváří zdání klidu, zatímco hororové sekvence epatují značně přemrštěnými maskami a gore efekty. Tato opozice však bohužel szybko ztrácí dech. Podobně je na tom i soundtrack, kterému dominují zkreslené, pisklavé motivy ze známých znělek zmrzlinářských vozů. Zatímco zpočátku tato zvuková deformace vytváří hutné znepokojení, časem se mění v nesmírně únavnou a nepřirozeně repetitivní kulisu.

Po hercké stránce film působí značně kolísavě. Obsazení složené z mladé generace představitelů, jako jsou Charlie Zeltzer, Shiloh O’Reilly či Sarah Abbott, a zkušených matadorů typu Ariho Millena nebo Benjamina Byrona Davise se může přetrhnout, aby zachránilo mimořádně ploše napsané postavy. Ari Millen se sice snaží dodat své roli jisté přemrštěné, groteskní charisma, scénáristické limity však jeho kreaci redukují na pouhou sadu opakujících se mimických šklebů a stereotypních gest. Mladí herci hrají sice korektně, chybí jim však dramatický materiál, který by umožnil vybudovat s divákem uvěřitelné emotivní pouto.

V tematické rovině se „Ice Cream Man“ pokouší otevírat motivy ztráty dětské nevinnosti a strachu z toho, co se skrývá za fasádou předměstské předvídatelnosti. Roth žongluje s konvencemi černé komedie i odpudivého body hororu a k postavě titulního zmrzlináře přistupuje jako ke ztělesnění potlačených traumat a dětských fobií. Problém spočívá v tom, że potencionálně nosné sociologické podtexty zůstávají výhradně ve sféře dobrých úmyslů. Jsou bezpardonově válcovány touhou šokovat lacinou gore estetikou, která namísto hloubky přináší jen formální nenaplnění.

Největší slabinou snímku se ukazuje být křiklavý nedostatek vypravěčského rytmu a recyklovaný humor. Chaotický střih zbavuje jednotlivé scény potřebné dynamiky a vtip nedokáže patřičně vyvážit přítomnou krutost. Film tak uvízne ve stylistickém vzduchoprázdnu – není ani dostatečně děsivý, ani doopravdy vtipný. Vlažné přijetí publika tudíž není náhodné; pretextový děj a střihová těžkopádnost způsobují, że i takto krátká projekce dokáže nakonec unudit.

Jde o podívanou určenou výhradně nekritickým nadšencům do specifického, niszového filmu na pomezí kýčovité makabróznosti. Diváci, kteří v hororu hledají svěží přístup, psychologickou hloubku nebo alespoň zručné budování napětí, by se měli tomuto titulu vyhnout širokým obloukem.