Propast pod nohama. Proč návrat do hlubin stále dokáže paralyzovat

Při sezení ve vlhkém chladu kinosálu jsem ucítil první bodnutí neklidu długo předtím, než na plátně zasáhl skály ničivý sesuv půdy. Když kamera Michaela Spieriga poprvé pomalu sjela dolů po kolmé stěně hory Kwan v Thajsku a ukázala úzké, chvějící se prkno zawěšené celých devět set metrů nad zemí, má první vnitřní reakce byla čistě biologickým odporem. Vzpomínám si na ten konkrétní záběr mimořádně živě: tropické slunce jemně zalévá zeleň údolí, vzduch působí průzračně a čistě a přímo uprostřed té majestátní krajiny se ozve suchý, nepřirozený praskot dřeva pod váhou hrdinčiny nohy. V té jediné vteřině mě režisér chytil do pasti. Okamžitě jsem pochopil, że nemám co do činění s lenivou recyklací zábavy, ale s precizně zkonstruovaným mechanismem, který má z mého těla vynutit fyzickou reakci na výšku. Ucítil jsem, jak mi momentálně vlhnou dlaně a v hlavě se probouzí přesně ten týž svíravý strach, který mě doprovázel při sledování prvního dílu przed čtyřmi lety.

Neskrývám, że przed vstupem do kina mě doprovázela značná dávka skepse. Původní snímek v režii Scotta Manna z roku 2022 byl koneckonců nečekaným diváckým fenoménem – jednoduchým, komorním survival thrillerem od Capstone Studios, kde dvěstěmetrová část rozhlasové věže o celkové výšce šest set metrů stávala pastí bez východiska pro hrdinky v podání Grace Caroline Currey a Virginie Gardner. Myslel jsem si, że pokračování bez onoho prvku novosti musí být jen komerčním ždímáním značky. V novém příběhu se Jax – ztvárněná Harriet Slater – potýká s paralyzujícím traumatem po tragické smrti své sestry Hunter. Při hledání útěchy a snaze vyrovnat se zničujícím pocitem ztráty kontaktuje Luce, neohroženou kamarádku zesnulé, kterou hraje Arsema Thomas. Jejich společný výlet do Thajska a pokus o zdolání legendární, extrémně nebezpečné lávky z prken nad propastí má být formą šokové terapie a ponovného nalezení chuti do života. Náhlý sesuv půdy však zničí konstrukci trasy a zanechá je uvězněné na křehkém prkně zavěšeném v prostoru.

Při sledování vypravěčských rozhodnutí Michaela Spieriga jsem byl pod obrovským dojmem z toho, jak důsledně režisér buduje atmosféru ohrožení. Znám jeho dosavadní tvorbu – například snímky Předurčení či Jigsaw, které natočil se svým bratrem Peterem – a byl jsem zvědavý, jak si poradí se surovou survival kinematografií v otevřeném plénéru. Spierig vsadil na koncepci, kterou bych nazval klaustrofobií otevřeného prostoru. V mých oczích jde o silný režijní paradox: čím širší je záběr a čím krásnější horizont kamera ukazuje, tím uvězněnější a osamělejší se hrdinky cítí. Tvůrce nekombinuje s lacinými vypravěčskými triky. Místo toho se soustředí na až anatomický detail – sledujeme biologické reakce lidského organismu čelícího panice, od svalových křečí po paralyzující nedostatek dechu. Způsob, jakým režisér tento příběh vedl, způsobil, že jsem přestal být jen pasivním pozorovatelem; cítil jsem se, jako bych sám uvízl na tom okraji bez možnosti návratu.

Vizuální stránka tohoto thrilleru zcela ovládla mou představivost. Kameramani odvedli obrovský kus práce, když budovali kontrast mezi pohlednicovou, úchvatnou krásou horské krajiny Thajska a zničující hloubkou, která číhá pod nohama protagonistek. Zapamatoval jsem si jeden mimořádně působivý záběr: vrchol hory Kwan zalitý jemným šerem a světlem, vítr zlehka pohybující listy stromů dole a kamera velmi pomalu, bez jakýchkoli prudkých pohybů, snižuje svůj úhel, ukazuje ve vzduchu zavěšené dřevěné prkénko a bezednou prázdnotu pod ním. Tato sekvence mi doslova vzala dech. Dynamické, trhané střihy v momentech katastrofy a drolení skal se ideálně střídají s dlouhými, statickými záběry propasti. Tento střihový rytmus způsoboval, že můj rovnovážný orgán doslova šílel. Přistihl jsem se dokonce při tom, że zakláním hlavu a silněji bořím paty do podlahy kinosálu, jako bych podvědomě hledal jakýkoli opěrný bod pro své vlastní tělo.

Stejně silně na mé emoce působil promyšleně navržený soundtrack a celá zvuková složka. Byl jsem nadšený tím, jak úsporně tvůrci pracují s tradiční filmovou hudbou. Místo agresivního orchestru dominujícího nad obrazem se zvuková stopa opírá o znepokojivé, hluboko naladěné a pomalu gradující tóny, které téměř neznatelně zvyšují tep. Nejsilněji se mnou však otřásly přirozené zvuky prostředí. Meluzínu a řev větru divoce dujícího ve výšce devíti set metrů si nelze splést s ničím jiným – z reproduktorů zněl jako zlověstný, živý organismus. Neustálé suché sténání praskajícího dřeva pod nohama Jax a Luce ve mně navíc vyvolávalo husí kůži. Vzpomínám si na scénu, v níž na několik desítek sekund zavládlo úplné ticho, přerušené jen tichým sypáním drobných kamínků do propasti. V tom momentě jsem cítil děs tak hustý, że jsem se bál i polknout, abych nenarušil tu křehkou rovnováhu na plátně.

Po hercké stránce leží veškerá emotivní váha na ramenou Harriet Slater a Arsemy Thomas, a musím uznat, że se obě herečky zhostily svého úkolu mimořádně přesvědčivě. V obsazení se objevují také Tom Brittney, Einar Haraldsson, Juju Journey Brener, Jordan Coleman, Alexandra Bartlett a Andrey Kasushkin, kteří tvoří pozadí tohoto komorního dramatu. Slater v roli Jax předvádí neobyčejně působivý výkon – její strach není přehnaný ani hollywoodsky vyhlazený. Viděl jsem v jejích očích skutečný, zvířecí děs, autentické ochromení svalů a biologický odpor těla před dalším krokem nad propastí. Arsema Thomas jako Luce zase skvěle balancuje mezi pózou neohrožené lezkyně a pod povrchem skrývanou emotivní trhlinou. Dynamika mezi nimi mi připadala zcela opravdová. Když jsem sledoval, jak se v tísni navzájem podporují a předávají si zbytky sil, pocítil jsem hluboký respekt k tomu, jak dokázaly ukázat sesterskou solidaritu tváří v tvář nejzazšímu nebezpečí.

Během promítání jsem si začal uvědomovat, że Nedívej se dolů 2 je něco víc než jen velkolepý pokus o wyvolání závratě u diváka. Film Michaela Spieriga se stává dojemnou metaforou zápasu se ztrátou a nezpracovaným traumatem. Postava Jax s sebou nese obrovské břemeno viny a zoufalství po smrti sestry Hunter. Volba tak extrémní trasy na hoře Kwan není ve své podstatě hloupým honem za adrenalinem, ale zoufalým pokusem o konfrontaci s vlastním nitrem. Hrdinka zavěšená na dřevěném prkně devět set metrů nad zemí se musí rozhodnout, zda dovolí, aby ji trauma stáhlo dolů, nebo zda v sobě najde sílu pokračować v životě. Tato symbolická rovina ke mně promluvila velmi silně. V jisté chvíli jsem se přistihl při hlubokém dojetí – uvědomil jsem si, že se pod tou žánrovou kulisou skrývá neobyčejně citlivý příběh o tom, jak se prokousávat vlastním strachem, když se celý náš známý svět rozpadá na kusy.

Abych však zůstal kriticky poctivý, musím zmínit moment, kdy mé zaujetí začalo lehce opadávat. Někde kolem druhého dějství jsem pocítil jisté únavné opotřebení wynikající z opakovatelnosti použitých vypravěčských triků. Když se již potřetí za sebou konstrukce prkna prolomí v posledním zlomku vteřiny a hrdinky se zázrakem zachytí okraje skály, vplíží se do toho jistá předvídatelnost. Přistihl jsem se při myšlence, že režisér začíná až příliš napínat hranice realistické pravděpodobnosti na úkor umělého zvyšování sázek. Některá technická rozhodnutí a fyzická odolnost postav při extrémním vyčerpání, absence vody na palčivém thajském slunci při tak obrovské námaze se začaly nebezpečně hraničit s nadsázkou. Tento drobný zádrhel způsobil, že jsem na několik minut vypadl z onoho hlubokého stavu hypnózy, do něhož mě uvedl vynikající úvod filmu.

I přes tato chvilková zaváhání se podle mého názoru sequel velmi zajímavě řadí po bok celého proudu moderní survival kinematografie. Ukládám si tento film do paměti vedle originálu Scotta Manna z roku 2022, ale i vedle jiných nízkorozpočtových thrillerů, které dokážou vytěžit maximum napětí z absolutního minima prostředků. Spierig ukázal, že značka Nedívej se dolů nemusí být vězněm jediného rekwizitu v podobě rozhlasové věže. Přenesení děje na přírodní, a přitom člověkem nebezpečně upravené horské stezky Thajska dokazuje, że tato série má obrovský potenciál k rozvoji. Oceňuji, że tvůrci nesáhli po laciných efektářských CGI tricích, ale udrželi přísnou linii surového, téměř hmatatelného vyprávění. V dnešním kině, přeplněném umělostí a digitální fikcí, má pro mě takový realistický odpor materiálu cenu zlata.

Z promítání jsem odcházel s jasným pocitem únavy, ale byla to únava uspokojivá. Komu bych mohl tento film doporučit? Určitě každému milovníkovi silných filmových zážitků, který ocení snímky vyvolávající přímé fyzické reakce. Není to však podívaná pro lidi trpící hlubokou akrofobií – pro ně se promítání na velkém plátně může stát skutečným utrpením. Nejlepší je po tomto titulu sáhnout večer, kdy jsme připraveni na plné soustředění a chceme se nechat vtáhnout do surového příběhu o přežití. Já sám jsem ještě dlouho po odchodu z kina cítil zvláštní tíži na hrudi a jistý neklid při pomyšlení na pohled dolů z jakéhokoli vyššího patra. Je to kinematografie surová, bezkompromisní a ve svém ztvárnění strachu hluboce lidská.