Anestezie proti filmové rutině. Když komedie a brutální akce ztrácejí tempo

V dnešní krajině zábavní kinematografie vyžaduje vytvoření soudržného hybridu akce, komedie a thrilleru od režiséra neobyčejný cit pro tón. Dan Berk se ve filmu „Novokain“ pokusil prolomit zavedená schémata a vnést do dobrze známé formule lehký závan svěžesti. Produkční společnost Safehouse Pictures už diváky zvykla na vysokou úroveň filmového řemesla, což před projekcí pochopitelně zvyšovalo laťku očekávání. Bohužel, zatímco samotná snaha vykročit ze zkostnatělých žánrových mantinelů zasluhuje uznání, realizacja tego ambitnego zamysłu zanechává značný pocit nenaplnění.

Hlavním hříchem tvůrčí koncepce je přistoupení k příběhové linii jako k sotva patrnému pozadí pro neustálé sekvence potyček. V scénáři se sice doutná hlubší příběh a komplikovanější zápletka, ta je však bleskově zatlačena do pozadí neustálou, výrazně zkomedializovanou vřavou. Autoři se snaží rozehrát s divákem hru na vyprávění příběhu s druhým dnem, avšak absence patřičné pozornosti věnované dramaturgii způsobuje, že se emocionální jádro filmu zcela ztrácí ve prospěch akční choreografie.

Samotné soubojové scény vyvolávají rozporuplné pocity. Na jedné straně je zřejmý nesporný filmový rozmach a řemeslná zručnost, na straně druhé jsou chvílemi natolik brutální a nekompromisní, že sledování filmu jednoduše přestává být příjemné. Speciální efekty vypadají v celkovém zúčtování snesitelně a neruší umělostí, čímž nás šetří estetického utrpení. Výjimkou zůstávají pouze zmíněné, nadměrně exponované fyzické střety, v nichž se nadsázka střetává s komediální konvencí a vytváří těžko stravitelný vizuální skřípot.

Zvuková stránka filmu zapadá do tohoto řemeslně zvládnutého, avšak nevýrazného obrazu. Soundtrack skomponovaný pro potřeby snímku plní svůj základní účel a korektně doprovází dění na plátně, leč marně byste v něm hledali výjimečné nebo pamětihodné skladby. Hudba tu zkrátka jen je – tvoří funkční, nevýrazné pozadí, které v klíčových momentech nezrychlí tep ani nebuduje osobitou atmosféru, což u tohoto typu kinematografie představuje promarněný potenciál.

Největší slabiny snímku se jednak projevují v jeho struktuře a tempu. Snaha neustále propojovat dynamiku akčního filmu s humorem vedla k výraznému natahování děje, což je zvláště nepříjemné v závěrečném dějství. Dlouhé, protahující se sekwence soubojů ke konci projekce namísto udržování napětí vyvolávají únavu a pocit scenáristické stagnace. Tvůrci se zamotali do festivalu filmového násilí a zapomněli na přesný střih, kvůli čemuž celý film cestou ztrácí svou původní energii.

I přes snahu herců, kteří se snaží dodávat nadsazeným postavám lehkost, zanechává celek pocit zklamání – zejména s ohledem na dosavadní tvorbu Safehouse Pictures, od níž lze očekávat mnohem více. „Novokain“ si jistě najde své příznivce mezi diváky vyhledávajícími čistě formalistické experimenty a specifické spojení brutality s vtipem. Pro náročnějšího diváka však zůstane jen průměrným počinem, v němž cenné prvky utonuly v záplavě filmového chaosu.