Spravedlnost pro Kojota. Dospělá satira a revoluce v soudní síni

Převést němou, ikonickou postavu Kojota Vildy do celovečerního hraného světa o stopáži sto třináct minut vyžadovalo nejen odvahu, ale především železnou vyprávěcí kázeň. Dave Green stoi před úkolem zakořeněným v ušlechtilé tradici hybridního filmu, v němž se kreslená nadsázka musí střetnout s fyzičností reálného světa. Režisér prokazuje obdivuhodný cit pro komediální rytmus, vzdává hold tvorbě Chucka Jonese a nedovolí, aby soudní prostředí přebilo čistokrevný slapstick typický pro sérii Looney Tunes. Green leads příběh pevnou rukou a dovedně balancuje mezi požadavky klasické tříaktové struktury a anarchickou energií předlohy.

Po formální stránce snímek nadchne technickou precizností a pečlivou kamerou. Kamera vědomě staví do kontrastu dva světy: tlumené, chladné a realisticky nasvícené interiéry soudních síní i korporátních kanceláří soupeří s výraznou, tradiční kresbou animovaného hrdiny. Klíčovou roli zde hraje rytmický střih, na němž závisela veškerá dynamika situačního humoru. Střihy jsou přesné na vteřinu, dokonale akcentují komediální pauzy i reakce živých herců na filmový chaos. Tuto promyšlenou strukturu dotváří zvuková a hudební složka. Kultovní hvizdy, výbuchy a rachot padajících kovadlin znějí svěže a šťavnatě, zatímco soundtrack plynule přechází od vážných orchestrálních právnických motivů k absurdnímu, skákavému jazzu.

V herci obsazených rolích vystupuje do popředí vynikající Will Forte jako smolařský advokát zastupující Kojota. Forte předvádí obdivuhodnou expresivitu, bezchybně sekunduje animované, nemluvící postavě a vytváří s ní autentickou filmovou chemii. Na druhé straně barikády stojí John Cena v roli šéfa Korporace ACME. Cena nabízí skvěle přehrávanou kreaci plnou charismatu a autoironie a vytváří antagonistu, který je ztělesněním cynismu velkého byznysu. Silnou oporou hlavní linie je vedlejší obsazení v čele s Lanou Condor, Ericem Bauzou a Luisem Guzmánem, jež dává celému vyprávění pevné základy.

Největší předností scénáře však zůstává jeho společensko-ekonomický podtext a trefnost použité metafory. Soudní spor vedený proti tržnímu monstru se stává kousavou satirou na korporátní odpovědnost za výrobek, konzumní kulturu a bezmoc jednotlivce ve střetu se systémem. Kojot, dosud symbol věčného frustráta a destruktivního smolaře, mění svou obsesi Ptákem Utekáčem v racionální boj za spravedlnost. V tomto podání získává příběh univerzální rozměr: jde o hluboce lidský příběh o solidaritě dvou životních ztroskotanců, kteří vyzvou na souboj mocné ACME.

I přes nespornou řemeslnou zručnost se film nevyhnul drobným zaváháním. Ve druhém dějství tempo vyprávění znatelně zvolňuje a střih začíná trošku drhnout pod náporem právnických procedur, což je na úkor čisté filmové zábavy. Část situačních vtipů navíc opakuje vyjeté koleje z předchozích sekvencí, což při stopáži přesahující sto deset minut bývá chvílemi únavné. Některé vedlejší postavy by si rovněž zasloužily trochu více prostoru pro plnější rozvinutí vlastních linií.

Jde však o drobné nedostatky, které nezastiňují celkový úspěch tohoto počinu. Dílo Davea Greena úspěšně propojuje generace a nabízí nepretenciózní i mnohovrstevnatou zábavu. Děti zde najdou fyzický humor a nevadnoucí energii, zatímco dospělí ocení kousavou společenskou satiru a hojné odkazy na filmovou klasiku. Je to mimořádně univerzální podívaná, která nepodceňuje mladšího diváka a staršímu nabízí promyšlenou dávku čisté nostalgie.